Valašská rčení a hlášky sa předávajú z generace na generaci. Plno z nich užíváme dodnes, aniž bysme znali jejich skutečný původ. Jedním z nich je výrok „Běda domu, gde porúčá kráva volu“.
Se souhlasem autora Pavla Klanicy přinášíme jeho fejeton, který vysvětluje původ a význam tohoto valašského rčení. Původ některých informací uvedených v tomto článku vychází z dříve publikovaného článku na valaskovani.cz, který autor následně rozšířil o další souvislosti a vlastní komentář.
Běda domu, gde porúčá kráva volu!
Tož pro ty, co nevíja, odkáď sa vzalo toťto staré pořekadlo, rád vysvětlím, lebo dnešní člověk už má doma myčku, robotický vysavač, chytrú ledničku, tři účty v bance, pět hesel do mobilu a furt neví, gdo v tem baráku vlastně porúčá.
Dřív to bylo jasnější. Aspoň na papíře. Mužský byl hlava rodiny, robka krk, děcka ocásek a tchýňa pohon.
Chlap ráno stanul, natáh gatě, šel do roboty, lebo na pole, po cestě si zanadával na císařa, počasí, krávu, súseda a po návratu dom si myslél, že teď bude řídiť domácnosť.
Ale doma už bylo dávno rozhodnuté fšecko.
Kde bude viseť špek. Kolik sa dá soli do zelí. Kerá kura pújde pod núž. Kdo pojede v nedělu ke kmotře. Kdo mosí spraviť plot. Kdo zas nechal boty u dveří, jak by do chalupy přišel vandrák a né hospodář.
Mužský sice porúčal, ale většinú tak, že sa zeptal:
„Stará, možu si dať ešče jeden štamprlík?“
A stará pravila:
„Možeš.“
A on věděl, že nemože.
Tož tak to bylo.
Pořekadlo „Běda domu, gde porúčá kráva volu“ sa tvářilo, jak velká múdrosť starých časú. Enemže kdo měl doma krávu a vola, ten věděl, že ani jedno z teho zvířactva sa neptalo na rovnoprávnosť. Vúl tahal, kráva bučala, hospodář nadával a hospodyňa stejně nakonec rozhodla, gdy sa pojde do chléva, gdy sa bude dojit a gdy sa všecko nechá, bo sa vaří oběd.
Dřív sa říkalo, že robka má poslúchať muža. Pěkně potichu, s úctú a bez mrmlání.
Enemže to říkali hlavně chlapi v hospodě, gdyž měli třetí pivo, doma chladnú večeřu a odvahu velikú jak okresní výbor.
Doma to vypadalo ináč.
Chlap přišel, prásknul čepicú o lavicu a pravil:
„V totem baráku budú platit moje pravidla!“
Robka ani nezvedla oči od těsta řknúc:
„Tož si umyj ruky, sedni si, buď ticho a jez, než ti to vychládne.“
A pravidla platily.
Chlap jedl, mlčál a byl rád, že je guláš.
Tož jasné, dřív měly roby těžký život. Rodily děcka, vařily, praly, nosily vodu, krmily dobytek, šily, látaly, sušily trnky, hlídaly děcka, dohlížaly na staříčky a gdyž už večer sedly, tož enom proto, aby mohly spraviť ponožky.
Mužský přišel dom z roboty zmožený jak valašský hrdina, sednul na lavicu a pravil, že je hin.
Robka sa podívala okolo sebja na šest děcek, hrnec, necky, krávu, kozu, tchýňu, mokré prádlo a řekla:
„Tož si odpočiň, chudáčku.“
A šla mu eště přiložiť do šporhéta.
A tak vznikla rovnováha.
On byl pán domu navenek, ona byla vláda uvnitř.
On měl klobúk, ona měla klúče.
On porúčal před luďma, ona určovala doma.
On mosel vypadať jak vúl, co táhne svět a ona mosela vypadať jako kráva, co enem žvýká a mlčí.
Enemže kráva má klidné oči, ale paměť jak úředník.
Pamatuje si fšecko.
Kdy kdo přišel pozdě.
Kdy kdo řekl hlúpú větu.
Kdy kdo sľúbil, že spraví plot.
Kdy kdo zatajil výplatu.
Kdy kdo vypil slibovicu určenú na mazání kolena.
A gdyž sa pak po rokoch v hospodě řeklo:
„Běda domu, gde porúčá kráva volu,“
staří chlapi kývali hlavú, jako že věďá svoje.
Dneskaj už je svět iný. Roby sú samostatné, vzdělané, emancipované, majú svoje účty, svoje autá, svoje názory a negdy aj svoje chlapy na dálkové ovládání. Chlap sedí doma na gauči, drží ovladač od televize, ale skutečnú moc má stejně roba, kerá ví, gde je nabíjačka.
A gdyž sa mu vybije mobil, už ani neví, jak sa jmenuje banka, pojišťovna, doktor ani vlastní dítě ve škole.
Dnešní chlap už neříká:
„Já tady porúčám!“
Dnešní mužský říká:
„Miláčku, gde máme ty sáčky do vysavača?“
A robka odpoví:
„V komoře, druhá police, za kompotama, vedla tašky z Lidlu, kerú si tam včera strčil ty.“
A on jde, deset minut hrabe, nic nenajde, vrátí sa a praví:
„Není to tam.“
Ona vstane, udělá tři kroky, sáček vytáhne a podívá sa na něho tak, že by sa aj okresní soud omluvil.
Tož gde je potom ta vláda vola?
Pravda je, že dom, gde porúčá enem chlap, smrdí připálenú cibulú, špinavýma ponožkama a hrdinstvím bez výsledku. Dom, gde porúčá enem ženská, tam sa zas může stať, že chlap časem sedí jak vycpaný jezevec v kútě, kývá hlavú a bojí sa aj zeptať, estli si može kúpiť novú vrtačku.
Ani jedno není dobré.
Barák má stáť na dvúch nohách.
Na úctě a srandě.
Na robotě a polévce.
Na tem, že jeden druhého občas pošle do hája, ale večer mu přikryje záda, aby mu nebyla chladno.
Tož toto staré pořekadlo možem dneskaj vyvěsiť leda tak na stodolu, mezi hrábě a rezavé kolo, lebože na plot by si ho dal enem člověk, kerý chce spát týden v garáži.
Ale smíť sa mu móžem.
Bo v každém baráku sa chvílu cítí mužský jak vúl, co táhne celú fúru a ženská jako kráva, kerá na něho bučí, bo zas nezavřel branku. A pak sa to otočí. Ona táhne fšecko, on bučí na fotbal, děcka řvú, pes štěká, tchýňa radí a život ide dál.
A tak bych k temu dodal enem toľ:
Běda domu, gde porúčá kráva volu.
Ale ešče větší běda domu, gde nikdo neposlúchá nikoho, fšeci majú pravdu, nikdo nevynese koš a poslední slovo má Facebook.
Tož na Valašsku to máme najlepší.
Chlap si myslí, že porúčá.
Robka ho v tym nechá.
A barák stojí dál ....
Autor článku: Pavel Klanica
Odkaz na původní příspěvek.
Pokud vás Pavlův text zaujal, můžete podpořit vydání Valašské kuchařky.
Rčení „Běda domu, gde porúčá kráva volu“ patří mezi známé valašské mudrosloví. Dřív mělo připomínať, že každý má v hospodářství aj v rodině svoje místo. Jak to ale ve skutečnosti fungovalo na valašských chalupách, to už bývalo často úplně jiná písnička.
Další podobné výroky, jejich význam aj vysvětlení najdeš v článku Valašské přísloví aneb jak sa pravilo na Valachách.
