Valašská rčení a hlášky sa předávajú z generace na generaci. Mnohá z nich užíváme dodnes, aniž bysme znali jejich skutečný původ. Jedním z nejznámějších je výrok „Gdo sa bojí, sere v síni“.
Se souhlasem autora Pavla Klanicy přinášíme jeho fejeton, který vysvětluje původ a význam tohoto známého valašského rčení.
,,Gdo sa bojí, sere v síni"
Se souhlasem autora Pavla Klanicy přinášíme jeho fejeton, který vysvětluje původ a význam tohoto známého valašského rčení.
,,Gdo sa bojí, sere v síni"
Tož pro ty, co nevíja, odkáď sa vzalo toťto staré pořekadlo, rád vysvětlím, bo dnešní člověk už má záchod v baráku, světlo nad hlavú, voňavý papír a negdy aj topení pod řiťú. Dřív to bylo inčí dobrodružství.
Na malú aj velkú sa chodilo ven, do kadibudky. A kadibudka, to nebyla žádná moderna s kachličkama. To byla dřevěná búda, co byla v létě cítiť po životě, v zimě po smrti. Uvnitř ďúra, pod ňú tma, okolo pavučiny a dětská fantazia pracovala víc než státní úředník před dovolenú. Děcka seděly, držaly sa prkénka a čekaly, co z té černé hlubiny pod nima vyskočí. Čert, had, myš, utopený strýc, lebo aspoň kura s psychickú poruchú.
Eště horší bylo, když byl suchý záchod páru metrú od baráka. Třeba až u kurníka mezi slépkama. To už nebylo enem vykonání potřeby, to byla noční túra. Člověk šel s lucernú jak haviř do dola, za ním šustily keře, nad ním húkala sova a v kurníku sa pohnula slepka, kerá vypadala, že má spojení přímo s peklem.
Stařa mně dycky vyprávjala, jak ju ségra „uplácala“, aby s ňú šla na záchod. Že prý bude čekat vedla na žebřu a vyprávjať jí o ogaroch ze školy. Tož jasné, že si púlku vymýšlala, druhú púlku přibarvila a třetí púlku si nechala na příště, ale hlavní bylo, že tam nebyla sama. Protože sama íť v noci konať potřebu, to chcelo odvahu, víru v Boha a dobré svěrače.
A gdo neměl odvahu ani ségru, ten to chťačky nechťačky zrobil už v síni.
Dneskaj sa temu smějeme, ale dříve síň nebyla žádná naleštěná chodba s botníkem z Ikey. Síň mohla byť kus baráku, kuchyň, průchozí místnost, fšecko dohromady. Dřív ludé nebývali tak, že každý měl svůj pokoj, kúpelku, sprcháč a záchod s ventilátorem. Moja stařenka žila ze staříkem, dvuma děckama, svojú maměnkú aj tatú v jedné místnosti a k temu měli akorát malučkú kuchyňku. Tam sa spalo, jedlo, hádalo, modlilo, rodilo aj marodilo. Súkromí bylo toľ, koľ sa vešlo pod peřinu.
Tedy byli ľudé ináč tolerantní. Jednak moseli, jednak neměli gde utécť. Když negdo prdnúl, tož sa nepsaly statusy na internet, ale otevřelo sa okno. Gdyž negdo chrápal, otočíl sa na druhý bok. A gdyž sa děcko bálo íť do kadibudky, tož sa vědělo, že z něho jednúc třeba vyroste statečný člověk, ale dneskaj večer z něho vyróstl akorát malý posera.
A proto sa u nás ešče dneskaj praví:
Gdo sa bojí, sere v síni.
A já bych k temu dodal enem tolik:
Dneskaj sa nebojíme kadibudky. Dneskaj sa bojíme vybitých batérek v mobilu, kontroly z finančáku a teho, že v nedělu nebude otevřený Kaufland. Tož ale to pořekadlo platí furt.
Enem ta síň sa přestěhovala do komentářú na fb.
Autor článku: Pavel Klanica
Odkaz na původní příspěvek.
Pokud vás Pavlův text zaujal, můžete podpořit vydání Valašské kuchařky.
Rčení „Gdo sa bojí, sere v síni“ vyjadřuje myšlenku, že strach člověku brání jednat správně nebo odvážně. Podle valašského výkladu vzniklo v době, kdy lidé museli chodit na záchod mimo dům a děti se často bály jít v noci samy ven.
Toto známé rčení najdete také na našem tričku - GDO SA BOJÍ, SERE V SÍNI.
