Valašská přísloví v sobě často nesú víc moudrosti, než sa na první pohled zdá. Některé pobaví, jiné člověka přinutijá zamysleť sa nad tým, jak sa chová k druhým aj sám k sobě. Jedním z nich je aj známé rčení „Čím vjecej do hovna špářeš, tým věc smrdí“. Se souhlasem autora Pavla Klanicy přinášíme jeho fejeton, kerý toto valašské pořekadlo zasazuje do dnešní doby s pořádnú dávkú humoru aj nadsázky.
ČÍM VJECEJ DO HOVNA ŠPÁŘEŠ, TÝM VĚC SMRDÍ
Na Valachoch sa negdy velké pravdy neříkaly v knihovně, ani na školení osobního rozvoja, ani na konferenci, gde má každý na krku cedulku s menom a v hlavě prúvan.
Na Valachoch sa velké pravdy říkaly u stola.
Lebo u chléva.
Lebo za stodolú, gdyž sa cosik pokazilo, kráva bečala, ogar čučál jak tela na nové vrata a starý strýc si enem utřél fúsy, odpľuvnúl bokem a pravil:
„Nechaj teho, ogaro. Čím vjecej do hovna špářeš, tým věc smrdí.“
A bylo vymalované.
Žádná přednáška.
Žádná brožúra.
Žádné „jak pracovať se svojima emocama“.
Enem jedna věta, kerá měla v sobě hnoj, dvorek, život, manželství, politiku, Facebook aj púl dědiny.
Člověk by řek, že je to sprosté přísloví. Ale néni. Ono je enem přesné. Sprosté bývá až to, co mu předcházá.
Protože sú věci, keré sa majú spraviť. Sú věci, keré sa majú řécť. Sú věci, keré sa mosijá pomenovať pravým menom. A potem sú věci, keré člověk mosí nechať ležať, lebo gdyž do nich píchne, vyskočí z nich enem smrad.
A ten smrad potom neleží tam, gde býl.
Ten smrad chodí s člověkem.
Sedne si mu do kuchyně.
Lehne si s ním do postela.
Vleze mu do řeči.
A gdyž člověk otevře hubu, vyjde ven.
Rodina o tem ví svoje.
Na každéj větší rodinnéj oslavě sedí negde u stola aspoň jedno staré hovno, keré sa tváří tajak zapomenutý zemňákový salát. Fšeci o něm vědijá. Fšeci ho vidijá. Fšeci dělajú, že tam néni.
A potem sa najde gdosi, kdo si dá třetí štamprlu, opře sa do židle a praví: „Já bych enem chtěl připomenúť, jak to tedy bylo ..“
A je po svátkoch.
Tetina zrudne.
Strýc ztichne.
Jedna roba začne cinkať lžicú o taléř.
Děcka přestanú žrať cukrové.
A vnúčata majú najednúc živú výuku dějepisu, občanské výchovy aj domácího pekla v jednem balení.
Začne sa řešiť, kdo komu co řek v roce, gdy eště prezident nosil iné obočí. Gdo nedošél na pohřeb. Gdo dostál větší kus zahrady. Gdo kemu nepučíl žebř. Gdo sa na keho špatně podíval u zabíjačky. Gdo měl pravdu, gdyž sa stavjál plot. A hlavně - gdo ju má teď.
Pravda tam přitem už dávno neleží.
Tam leží už enem starý smrad.
A čím vjecej sa špáře, tým věc smrdí.
Na internetu je to ešče horší.
Dřív gdyž ogar řek blbosť v hospodě, slyšelo ju pět chlapú, výčepní a jeden pes pod stolem. Pes na to múdro nereagovál. Výčepní nalél pivo. Chlapi sa pohádali, potem šli domú a ráno si pamatovali enem to, že gdosik platíl rundu.
Dneskaj dá člověk jednu větu na Facebook a do pěti minut sa seběhnú fšecky okresní špáradla a šťúralové.
Jeden nepochopí srandu.
Druhý nepochopí ironiu.
Třetí nepochopí nic, ale má potřebu k temu dodať stanovisko.
Čtvrtý napíše, že „to není pravda“, aj gdyby šlo o větu, že v nedělu pršalo.
Pátý začne opravovať čárky.
Šestý přivede politiku.
Sedmý napíše: „A co děcka?“
A osmý, kerý celé roky mlčál jak kameň v potoce, najednúc vyhrabe cosik z roku 1988 a položí to na stúl jak svatú pravdu.
Autor odpoví.
To je první špárnutí.
Potem odpoví ešče jednúc.
To už je druhé.
Potem začne vysvětlovať, jak to myslel.
A to už má ruku po loket tam, gde měl původně stačiť jeden úsměv a zavříť kolňu.
Na internetu má hovno veľkú výhodu. Gdyž do něho špářeš doma, smrdí ti kuchyňa. Gdyž do něho špářeš na Facebooku, smrdí celá dědina, okres, kraj aj kolemidúcí, keří si enem otevřeli telefon u kafeho.
A politika?
Politika je veľké národní špáradlo.
Každý má svůj klacek. Každý ví, gde pichnúť. Každý tvrdí, že to dělá pro čistotu, pravdu, spravedlnosť a budúcnosť našich děcek.
Výsledek bývá obyčajno taký, že po debatě je vzduch horší než před debatú.
Jeden špáře do minulosti.
Druhý do vlády.
Třetí do opozice.
Čtvrtý do Evropy.
Pátý do národa.
Šestý do súseda, bo má na plotě špatnú vlajku, špatný názor a moc dobře posekanú trávu.
A zatým smrad stojí nad krajinú jak mlha nad Bečvú.
Né každé špárání je ale špatné.
To by zas byla lenosť převlečená za múdrosť.
Sú hovna, keré sa mosijá ukludiť. Gdyž negdo krade. Gdyž negdo ubližuje slabším. Gdyž negdo lže tak, že druhým ničí život. Gdyž sa smrad tváří jak voňa a ešče po tobě chce, abys mu zatleskál.
Tam člověk nemá mlčať. Tam sa mosí vzíť lopata aj vidle, otevříť dveřa a ukludiť dvorek.
Rozdíl je enem v tem, či špářeš ze zlosti, aby si rozmazál smrad po všeckém živém, lebo uklúzáš, aby sa dalo zas dýchať.
To staré valašské přísloví totiž neříká: drž hubu dycky.
Říká enem: poznaj, gdy už pravda skončila a začalo sa patlať.
Pravdu možeš řécť jednúc.
Podruhé ju ešče možeš připomenúť.
Potřetí už s ňú často enem mácháš jak mokrú hadrú v žumpě a divíš sa, že ľudé odcházajú od stola.
Člověk časem pozná, že né každé hovno si zaslúží svůj pomník.
Nekeré věci sa majú spraviť.
Nekeré věci sa majú řeknúť.
Nekeré věci sa majú odnésť na hnoj.
A nekeré věci sa majú enem obejíť oblúkem, odpluvnúť si bokem, naleť si kafe a íť dál.
Lebo život je krátký, kafe chladne a dvorek sa sám nezamete ..
Autor článku: Pavel Klanica
Odkaz na původní příspěvek.
Rčení „Čím vjecej do hovna špářeš, tým věc smrdí“ připomíná, že ne každý spor nebo problém stojí za neustálé otevírání. Někdy je lepší věci vyřešit, poučit se z nich a jít dál, než znovu rozebírat staré křivdy, které přinášejí jen další hádky a zbytečné emoce.
Mohly by ťa zajímať aj další valašské přísloví
- Gdo sa bojí, sere v síni – o strachu, odvaze a proč sa nemá člověk báť udělať správnú věc.
- Běda domu, gde porúčá kráva volu – s humorem o vztazích, manželství a tom, kdo doma vlastně rozhoduje.
- Valašské přísloví aneb jak sa pravilo na Valachách I – sbírka tradičních valašských rčení, jejich významů a vysvětlení.
- Blaho do řiti nikomu necpi – o tom, proč nemá cenu vnucovať druhým štěstí, rady ani dobře míněnú pomoc.
