Valašská rčení a hlášky sa předávajú z generace na generaci. Plno z nich užíváme dodnes, aniž bysme znali jejich skutečný původ. Jedním z nich je výrok „Blaho do řiti nikemu necpi“.
Se souhlasem autora Pavla Klanicy přinášíme jeho fejeton, který vysvětluje původ a význam tohoto známého valašského rčení.
BLAHO DO ŘITI NIKOMU NECPI
Tož toťto pořekadlo by sa mělo vytesať nad dveřa každého úřadu, školy, rodiny a hlavně hospody, gde sedí člověk, kerý má pocit, že ví, jak majú ostatní správně žiť.
Blaho do řiti nikomu necpi.
Zní to sprostě, ale je v tom vjacej životní filozofie než v kdejaké knížce, kerú napsál člověk, co nikdy neokopávál zemáky, neopravovál plot, netáhl nemocné prasa z chléva a nepřemlúvál děcko, aby sa šlo obléct, gdyž venku mrzlo tak, že aj vrabci chodili pěšky.
Dnešní člověk má strašně rád dobro.
Hlavně dobro pro druhé.
Pro sebe chce klid, teplo, plný hrnek kafe a aby ho nikdo nesrál. Ale jak ide o druhého, tam má hneď jasno. Ten by měl přestať chlastať. Ten by měl zhubnúť. Ten by měl víc čítať. Ona by sa měla rozvésť. On by sa měl oženiť. Děcka by měly íť ven. Staří by měli íť na internet. Mladí by měli íť do práce. Všeci by měli byť šťastní, zdraví, spořádaní, slušní, vzdělaní, pokorní a hlavně takoví, aby sa na ně dalo pěkně dívať z okna.
Enemže člověk není zelí, aby sa dal naložiť do jedného bečáku a čekať až všeckým prokysne hlava stejně.
Každý má svoju hlavu, svoju bolest, svojú blbosť, svoj strach a svoju malú tajnú kadibudku duše, do keré si nerad púšťá návštěvu.
Blaho je dobrá věc. O tom žádná. Blaho je, gdyž je doma teplo, na stole chleba, v kredenci kafe, v hrnci polévka a člověk večer ví, že ho zítra nečeká exekutor, zubař, ani tchýňa s kufrem. Blaho je, gdyž sa člověk ráno probudí a nic ho nebolí tak moc, aby mosél nadávať nahlas.
Ale blaho sa nedá do člověka nacpať násilím.
To není jitrnica.
Nemožeš chytnúť člověka za límec, otevříť mu dušu nožem jak konzervu a řécť:
„Tady máš štěstí, ty vole a drž hubu, bo sem to myslel dobře.“
To nefunguje.
Staří ľudé to věděli. Proto měli na všecko průpovídku. Krátkú, ostrú a přesnú jak valaška. Žádné motivační kecy na růžovém pozadí, žádné semináře osobního růstu, gde sa dospělý chlap učí dýchať do břucha za tři tisíce pět set. Stačilo řécť:
Blaho do řiti nikomu necpi.
A bylo jasno.
Znamenalo to:
Nech člověka, ať si na svoje štěstí přijde sám.
Možeš mu ukázať cestu, ale nenos ho po ní na zádoch, gdyž ťa u teho eště kope do žeber.
Moja stařenka pravila, že s dobrú radú je to jak s česnekem. Trocha pomáhá, moc smrdí.
A měla recht.
Kolikrát člověk vidí druhého, jak sa řítí do řiti jak vozík bez brzdy z kotára. Chceš ho chytiť. Chceš mu pomoct. Voláš:
„Nechoď tam, ogaro, tam už sem byl, tam je blato po kolena a na konci sedí blbec s účtenkú.“
A on sa otočí a poví:
„Ty mně závidíš.“
Tož co s tým?
Nic.
Sednúť si na lavičku, zapáliť si, gdyž člověk eště kúří, nebo aspoň usrknúť kafe a počkať, až sa vrátí celý od blata, nasratý, ponížený a s účtenkú v ruce. A gdyž bude chtět, možeš mu podať hadru.
Ale necpi mu ju do huby.
To je celé tajemství pomoci.
Pomáhať možeš enem temu, kdo si aspoň trochu všimnúl, že leží v příkopě.
Jak negdo leží v příkopě, zpívá si, mává flaškú a tvrdí, že je na wellness pobytu, tam je každá rada enem mávání lucernú před slepým koněm.
Dneskaj sa temu říká respektování hranic.
Na Valachoch sa temu dycky říkalo:
Nech ho, až sa spálí, bude vědět.
A gdyž sa nespálí, tož měl štěstí.
A gdyž shoří celý, tož aspoň bude u teho teplo.
Dnešní doba má strašnú potřebu všecky zachraňovať. Rodiče děcká, děcká rodiče, stát občany, občané stát, komentující na internetu úplně fšecky, aj ty, keré v životě neviděli.
Každý má plán na cizí život.
A čím má větší bordel ve svojém, tým přesnější plán má pro druhé.
Sedí chlap v kuchyni, hrnek od kafe neumytý tři dni, ponožky pod stolem, život jak rozšlápnutý placek, ale na internetu vysvětluje národu, jak sa má správně vychovávať mládež, řídiť stát, řešiť manželství a vařiť guláš.
Tož ogaro, začni tým hrnkem.
Blaho totiž začíná doma. Ne v cizím komentáři.
A teď pozor. Tým pořekadlem sa neříká, že člověk má byť sviňa. Že má nechať druhého ležať na zemi a íť kolem, jak gdyby tam spadnúl pytel cementu. To né.
Když negdo spadne, zvedni ho.
Když má hlad, nakrm ho.
Když mrzne, pusť ho ke kamnom.
Když bečí, sedni si vedla něho a chvílu drž hubu, bo negdy je ticho vjacej než fšecky múdré řeči světa.
Ale gdyž negdo nechce vstať, nechce jesť, nechce teplo, nechce slyšať, nechce nic, enem chce, abys mu potvrdíl, že za všecko možú druzí, osud, vláda, počasí, bývalá roba, kapitalismus, socialismus, tchán a špatně postavený měsíc, tož tam už pomáhání končí.
A začíná tahání kozla za ocas.
A kozel sa ti eště vysere na boty.
Moja tetina říkávala:
„Komu není rady, temu není ani fajky.“
Tož nevím, co tým přesně myslela, ale znělo to múdře a trochu výhrúžně, tak sme sa podle teho chovali.
Blaho má byť jak chleba na stole.
Položíš ho, nakrojíš, řekneš:
„Vem si, gdyž chceš.“
A hotovo.
Žádné létání za člověkem po dvoře s krajícem v ruce a řvaní:
„Žer, ty nevděčný ogare, je to pro tvoje dobro!“
To už není dobro. To je násilí namazané sádlem.
A tak to platí aj v lásce.
Kolik ľudí už cpalo blaho do řiti temu, kdo ich neměl rád. Nosili mu srdce v tašce jak teplé buchty, omlúvali jeho sviňárny, čekali na zprávu, odpúšťali, vracali sa a věřili, že gdyž budú dosť hodní, druhý sa jedného dňa probudí a řekne:
„Ježíšmarjá, tož já sem celú dobu šlapál po pokladu.“
Většinú sa neprobudí.
Většinú si obuje pevnější boty.
A šlape dál.
Proto aj tam platí:
Blaho do řiti nikomu necpi.
Máš rád? Řekni.
Pomohl bys? Pomož.
Stojíš o něho? Ukaž.
Ale gdyž druhý nechce, neslyší, nedívá sa a eště ťa za tvoju něhu bere jak rohožku před dveřama, tož zvedni hlavu, oklep sa a jdi.
Blaho není žebrota.
A srdce není charita pro citové bezdomovce, keří odmítajú střechu, ale rádi sa přídú ohřáť.
Staří Valaši neměli psychologické příručky. Neměli podcasty o traumatu vnitřního děcka. Neměli kouče, terapeuty, webináře ani aplikacu, kerá ti připomene, že máš dýchať.
Měli pole, krávu, kamna, Boha, slivovicu, tvrdé ruky a věty, keré přežily proto, že byly pravdivé.
A jedna z nich praví:
Blaho do řiti nikomu necpi.
A já bych k temu dodal enem tolik:
Dneskaj už ľudé neserú v síni, gdyž sa bojá kadibudky.
Dneskaj serú do komentářú, gdyž sa bojá vlastního života.
A čím víc sa bojá podívať do sebe, tým víc cpú blaho druhým.
Tož nechme blaho na stole.
Kdo chce, vezme si.
Kdo nechce, nech ide.
A gdyž sa vrátí hladný, dajme mu polévku.
Ale lžicu už si do huby strčí sám.
Autor článku: Pavel Klanica
Odkaz na původní příspěvek.
Pokud vás Pavlův text zaujal, můžete podpořit vydání Valašské kuchařky.
Rčení „Blaho do řiti nikomu necpi“ vyjadřuje myšlenku, že ani dobře míněná pomoc nemá cenu, gdyž o ni druhý nestojí. Podle valašského výkladu připomíná, že člověk může podat ruku, poradit nebo nabídnout pomoc, ale štěstí ani rozum do druhého násilím nenacpe.
Mohly by ťa zajímať aj další valašské přísloví
- Gdo sa bojí, sere v síni – o strachu, odvaze a proč sa nemá člověk báť udělať správnú věc.
- Běda domu, gde porúčá kráva volu – s humorem o vztazích, manželství a tom, kdo doma vlastně rozhoduje.
- Valašské přísloví aneb jak sa pravilo na Valachách I – sbírka tradičních valašských rčení, jejich významů a vysvětlení.
